top of page
  • Obrázek autoraVoita

Odjezd z hor

Červený oči, rozcuchaný vlasy, beze slov z kterých by šla sestavit souvislá věta.

Sahlana jsem večer varoval, že ho ráno vzbudím se rozloučit, ale nijak sem mu to tím neusnadnil.

Já stejně tak zůstávám potichu. Co bych měl říkat? Jako věčně uvažuju, co říkat svým Pathao řidičům, ptajícím se mě na dojmy z Pákistánu, přemítajícím jak žiju na cestě a proč jsem sám, uvažujícím ať už pro sebe nebo nahlas, jesli bych je vzal s sebou nazpátek.

Jak se loučíš, když jsi tím, kdo odchází? Budu na tebe vzpomínat, budeš mi chybět, zůstaneme v kontaktu? Planými sliby, "Příště přijedu v létě." -?

Obejmeme se, Sahlan se vrací zpátky do postele, a já razím na autobus.

Leo kvičí; její nářek je podobně zaražený, jako její nožky. Bude mi chybět, tahle ani ne rok stará, vypasená Husky.

Leo a kočičí karamád


ohlédnutí za Ultarem

Je to zároveň moje poslední šance se pokochat výhledy na hory a já do nekonečna zírám na ledovce pod vrcholky. Jak super by bylo pořídit si malej jetpack - lítací raketovej motorek na záda -, lítat okolo ledovců nahoru a dolů a pozorovat řítící se laviny z přední řady? Člověk nikdy nevidí tu horu, na kterou zrovna leze. Jen ty okolo něj. Připomíná mi to lyžařský střediska, kde člověk sedí v baru na svahu a kochá se výhledy. V hypnotizování ledových obrů je cosi magnetického, co se nikdy neomrzí.

Do hor se vchází pouze jednou; i když se tělo z roklin vymotá, srdce mezi nimi beznadějně zůstane.

Tak to je.

(Martin s kterým jsem šel okolo Everestu je čestnou výjimkou!)

poslední vrchol v dohledu

pohodář voják

A tak jsem opustil hory v přeplněném autobuse, zoufale lapajíc po dechu. Čtyři chlapi naložení ve vrstvách zimního oblečení na každé lavičce zamýšlené pro tři drobné asiaty, v zavřeném mikrobuse... jen nezní, jako špatný vtip.

všude je těsno

z okénka autobusu

východ slunce

Za pozdního odpoledne přestupuji v Gilgitu na autobus do Islamabádu. 500 kilometrů okolo nočního Indusu. Okolo nás na střídačku svítí lomy a vojenské základny. O něco výš, ponořené do tmy, na svazích sedí staleté domky původních usedlíků. Jak koho kdy napadlo, že kde se stěží uloží kamzík je dobré místo pro domek a políčko? Dálnice - armáda - původní obyvatelé. Tři natolik odlišné světy, které se tu snaží koexistovat na minimálním životním prostoru. Jednou jsme chvíli stáli kvůli lavině, ale dojeli sme, když už akorát otevírali cestu, a tak jsme zas tolik času neztratili.

S východem slunce už jsme v Islamabádu; veškeré barvy se rozpíjí do nekonečného závěsu smogu. Viditelnost tu nadále stojí za starou berlu.

Monument Pákistánu

výhledy na město


západ slunce u Monumentu (vlevo dole)

Odpolko jsem se snažil oživit stream, který musel v horách na lavičku; data tam častěji nebyla, než byla. Vydal jsem se k Monumentu Pákistánu, odkud je vidět většina centra i za současných nejasných podmínek. Stejný cíl se ale vybralo i asi tak 0000 dětí, doplň si obří číslo dle libosti. Data tak jely podobně spolehlivě, jako mezi horama. Snad se mi podaří to zkusit ještě jednou zítra nebo pozítří...

16 zobrazení0 komentářů

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše

Česká zima

Comentários


Nezapomeň prosím poslat srdíčko, funguje jako ukazatel aktivity. A zvaž sdílení s kamarády. Díky!

bottom of page