top of page

Odpočinkový den

Fakt, že s maratonem se do města navrátí poslední záchvěv života, než upadne to ledového sevření netečné zimy, jsem vnímal jen jako kolorit a nikoli jako ponouknutí k aktivitě, kterým po právu měl být.

výběr společenských prostor hostelu



architektura a Druhá strana hotelů


Vidanth se ke mně ráno přitočil; "Budeš dneska odcházet?"

"Vlastně, víš..." Muž akčních rozhodnutí, do jehož role se šteluji, samozřejmě ubytko prodlužuje až daného dne ráno.

"Bys měl, protože jsem plně zamluvený na příštích několik dní, koukej." Linka červených políček plnila v rezervačním kalendáři jeden den za druhým po většinu týdne.

Nechtíc působit problémy, souhlasil jsem. "Jasně, najdu si jiný místo."

Vidanth se na mě zamyšleně podíval. "Leda že... dívčí pokoj má pouze jednu nájemnici." Nechal nápad viset ve vzduchu.

Luke, zcestovalý Australan, si hned přisadil. "Jo, vždyť stačí říct, že se cítíš být holkou. Žijem v 21. století!" A o chvilku později, "no, možná by ses musel oholit."

od místního k turistickému v pěti krocích

zmrzlina!

jednou do roka




Tohle je Indie, kde nic není nemožné.

A ona jediná nájemnice dívčího pokoje, statečná Španělka středního věku, se uvolila, že pro jednu noc mohou být postele míšenou ubytovnou. Vtipně jsme se na nich sešli s klukem z Kanady, co má stejně jako já dlouhé vlasy.

A tak jsem mohl pokračovat v denní misi lenošení, aniž bych si musel stěhovat batohy o dům dál.

pauzička

oprava denního pinglu

schůze 3 policajtek: sekuriťačky, veřejný a silniční

že by plánovaly převrat?

práce!

Nahrál jsem včerejší fotky z foťáku; koukni. :)

kavárenské výhledy



Zbytek dne jsem strávil převážně administrativou a čekáním na lidi z druhé strany konverzací, až se mi ozvou. Perfektní výmluva pro nicnedělání. Po obědě jsem se cítil dostatečně fit k opětovnému vyražení do kopců. Ale všechno, čeho jsem dosáhl, byla jedna úžasná kavárna o které jsem přesvědčen, že je nejlepší ve městě hned ve třech směrech: Brazilský kafe, sendviče a západ slunce. První dva body mi budeš muset věřit, ten třetí tě můžu nechat ověřit na vlastní oči...

Dokonalost.

Po cestě domů se na mě přilepila jedna z tuctu pouličních bludiček křižujících hlavní třídu. Přidal jsem do kroku, nereagujíc tváří tvář otupujícím počtům. Můj Zakát (z Islámu; almužny chudým) teče jinými řekami.

"Pane, jídlo. Prosím, pane. Jídlo..."

Zavrtal se mi pod kůži, skřítek. Snad něco v jeho hlasu, zoufalost, bezmyšlenkovitá zatvrzelost, se kterou vedle mě klusal.

Zašel jsem do krámu, na který ukazoval. Když jsem znovu vyšel na ulici, děcko bylo pryč.

Strávil jsem snad čtvrt hodiny jeho hledáním. Když jsem lasičku konečně našel, zpívající svou mantru novým turistům, pokusil jsem se mu tašku s jídlem předat.

Prcek si jí odmítnul vzít.

"Jídlo, pane..." Opakoval, ukazujíc na smišenku opodál.

"Jo, jídlo. Tady. Jídlo!" Podíval se na tašku. "Ne pane, jídlo, prosím..."

Na jednu stranu jsem měl pravdu, že nebyl protřelý žebrák s dětským obličejem, na druhou...

Během pátrání jsem si všiml, že má kluk na ulici rodinu a tak jsem tašku jídla nechal s jeho sestrou...

10 zobrazení0 komentářů

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše

Česká zima

Comments


Nezapomeň prosím poslat srdíčko, funguje jako ukazatel aktivity. A zvaž sdílení s kamarády. Díky!

bottom of page