top of page
  • Obrázek autoraVoita

Stará Dhaka

Nakonec jsem v Call Centru zaplatil týden, namísto dvou či třiceti dní, jak hlásaly moje online rezervace. Majitel mi nabídl mě přesunout, a hnán touhou nešlapat jeho týmu po pracovišti a narušovat tak morálku, jsem přijal. Načež mě přesunuli z jednoho pokoje do pokoje na druhé straně pracovního placu. Asi proto, že má dva hlučný větráky a televizi větší než můj batoh, zabírající celý pracovní stůl. Strčil jsem ji do kouta.

Ale s tím, že v kanceláři trvale bydlí přinejmenším několik zaměstnanců, jsem nejspíš někomu na týden odepřel sledování místní Růžové zahrady. Snad mi to nebudou mít za zlý. Nicméně koupelna přiřazená tomuhle pokoji nabízí horkou sprchu, taakže -

A ve skutečnosti to není Call Centrum, ale kancelář pro vysílání studentů do zahraničí, takže žádné splátky vylouděných peněz nebudou, pardon :)

Kancelář

seřazený rikšy

Před obědem jsem se znovu potkal s Raisulem. Dhaka je prý natolik ošklivá, že lidé si jezdí pořizovat selfíčka se starejma britskejma koloniálníma budovama. Viděl sem mezi nima i filmový štáb točící flák o puberťácích. Myslím, že ty koridory dokáže poznat celá země.

Druhý významný monument patřil bojovníkům za jazykové národní obrození, když se Bengálštinu pár let před rozpadem impéria snažili Pákistánci zakázat. Odfrčeli jsme ale pryč, než jsem ho stihl vyfotit. Příště.

Rozjezd jsme zakončili obědem v reštyce prodávající neolejnaté biryani, což nahrazují jakousi pálivou omáčkou, která se pije. Nejvíc mě oslnila jemná rýže o tolik jiná, než ta tlustá bez chuti, co se jinak dává k masu.

nyní Univerzita Bangladéše

Raisul

v bubnu nalevo se připravuje Biryani (kuřecí rizoto)

Odpoledne jsem vyrazil streamovat - záznam je (tady). Pro snažší orientaci shrnu nejzajímavější části.

Starý město, stará pevnost ze 17. století na úplném začátku. Zachovaly se jen zahrady a lázně, které už bohužel nefungují. Což je škoda, protože by tu na nich trhli majlant. Doslova. Pořád zmírám horkem.

Zahrady po Indicku vyznávají filozofii minimální překážky: místní za vstup platí 20 Taka (asi 5 Kč), což stačí na to, aby místo nepřetékalo lidmi, což z něj dělá příjemný přístav před venkovním šílenstvím.

náhled do zahrad

Pevnost Lalbagh

tipovačka: z kerého je triko krámu?!

Po chvíli navigace zarvanými ulicemi jsme se dostali k řece, a po chvíli prchání před veletoky odpadu jsme našli molo, z kterého se dalo odrazit na vodu v jedné z místních obytných čtvrtí.

Kdykoli jsme se zastavil na víc jak půl minuty, vytvořil se okolo nás dav. Jednou jsem někoho oslovil a během pár chvil na nás koukal několik tuctů lidí. Všichni jsou ale dost fajn; zdvořilí, bezdotykoví. Nechali mě prchnout, aniž by se ze mě snažili vymáčknout vzduch nebo dolary. Téměř nikdo tu nemluví anglicky; i pozdravy jsou nejisté a pološeptem, což většinou vedlo k nejistým pohledům oběma směry.

Řeka je stejně plná lidí a všeho lidmi konzumovaného a produkovaného, jako zbytek města. Nedivil bych se, kdyby tu chovali kuřata: pokud ne rovnou pod vodou, tak aspoň na lodích.

řeka Buriganga

místní a (místní) turistická doprava

světýlka byly pěkný - pekelnej bordel už tolik ne

Pouť Dhakou jsme zakončili v jídelně ochutnávkou jedné z ryb s ocelovým žaludkem z řeky. Po úvodní vlně údivu z cizince s kamerou, jsme byli ponechání víceméně sami pro sebe, jen s nechutnou hromadu rýže. Ryba byla moc dobrá. Bez kila ocitronované rejže bych se ale klidně obešel.

prchající Sněhurka

8 zobrazení0 komentářů

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše

Česká zima

Comments


Nezapomeň prosím poslat srdíčko, funguje jako ukazatel aktivity. A zvaž sdílení s kamarády. Díky!

bottom of page